Zmuchlaný dopis

11. listopadu 2013 v 22:58 | Fauvista |  Zápisník
Ahoj Alice,

píšu Ti, co mohu více, haha. Píšu ti, Alice, a nevím, zda jsi živa. Píšu ti hromadu znaků latinského písma, jehož prazákladem jsou, ač se to nemusí zdát, různé obrázky. Z protosinajštiny přes foiničtinu a řečtinu až k Tobě. Vědělas, Alice, že první písmeno tvého jména, A, je prapůvodně obrázek volské hlavy? Vždyť se podívej, stačí to obrátit. (Trochu mi to připomíná, že jsem vůl, když Ti tu takhle píšu) M je zase jako vlny na vodní hladině. N je had a H je plot. P je hlava a O je oko. S trochou fantazie je to vidět. Místo mého jména by sis klidně mohla představit Mínotaura s hadem v ruce (to už by chtělo trochu víc fantazie, ale ty to jistě zvládneš). Když nakreslila H. na tabuli ptáčka, já ho nakreslil taky, ještě dřív, než ji to napadlo. Chtěl jsem jí to říct, ale nemohl jsem. Ode mě by to bylo dětinské. Navíc by mi snad ani nevěřila.
M. se zamilovala. "M" je jako voda, vzpomínáš? Její zamilovanost je součástí té vody, co kolem mě plyne. Já tu stojím na místě a dívám se do té vody. (Ej, lásko, lásko/Ty nejsi stálá/Jako voděnka/Mezi břehama) Občas do té vody něco hodím, ale stejně jen stojím a dívám se, jak se to pohoupe na vlnách (MMMMMM) a zmizí někde v dálce. (Nejdřív jsem podruhé vymyslel tu lidovku, teď jsem podruhé vymyslel Svěrákovu povídku o Vltavě. Četl jsem totiž dnes studii o Smetanových - a místy i smetanových - symfonických básních. Teď ale poslouchám zbytečně tvrdou hudbu, doufaje, že mi to všechno vymlátí a vyřve z hlavy). Třeba si to tu M. přečte, ale nenapadne ji, že je to o ní (ano, M., je to o Tobě). Snad ji aspoň zaujme, že je trochu jako voda.
Víš, Alice, všechno teď poslední dobou nějak padá. Ne tak definitivně, jako Mariánský sloup nebo WTC, spíš jako mlha, tak prapodivně rozplizle, vláčně a choře. Padá to, nemaje kontur nebo nějakého smyslu, původu, příčiny. Je to jen padání. Ne pro pád ani dopad. Padání pro padání. Očekávání ničeho, beztvaré, možná právě proto tak děsivé. Jako ticho před odpovědí, kterou jsi nikdy nehchtěla slyšet. Ani nevím, kdy to všechno začalo.

Tvůj F.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eliade eliade | Web | 15. listopadu 2013 v 19:44 | Reagovat

Tuhle lidovku mám opravdu ráda (i když v poněkud zvláštní úpravě od jednoho současného českého skladatele). Ale voda může být taky jiná - stojatá s nebezpečnými hlubinami, kam nikdo nechce spadnout, a s hladinou, která odráží všechny pokusy podívat se, co je pod ní. takováhle voda jsem já. A vůbec se mi to nelíbí.
Jsem ráda, že zase píšeš, byť jen pro Alici.

2 Fredy Kruger Fredy Kruger | 17. listopadu 2013 v 0:07 | Reagovat

Muž vykřikl :  " Všechno se změnilo !!
... no toto ?  to tady nebylo !!
... kde byl jsem ?  co jsem to za wemene ??"

Muž nevzpomene si ... a nevzpomene !

" Sto let jest  v haisslu ... já taky ..
byly jíž tenkrát mrazáky ?
... určitě byl jsem zamražen !"

... muž čichl si :  " Čerstvý jsem, nezkažen !"

... vzpomíná ... noří  se hloub ...

" Už vím !  Mariánský sloup !!

... Jste  tady  z této obce ??"
( tak otravuje on  chodce ) :

Mariánský sloup  je ... víš kde ?"

" Mariánský sloup  je nikde !"
křičejí lidé :  " Straší mu v hlavě !!"

Yann Pytschus  se  rozhlíží nechápavě ...

3 alma-nacida alma-nacida | Web | 18. listopadu 2013 v 9:34 | Reagovat

S pády, jak klesáme, rostou zkušenosti, a stoupá jistota, že ze dna již nikam spadnout nelze. Snad. A možná je to jen podzimní splín. http://alma-nacida.blog.cz/1004/dno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama