Listopad 2013

Zmuchlaný dopis

11. listopadu 2013 v 22:58 | Fauvista |  Zápisník
Ahoj Alice,

píšu Ti, co mohu více, haha. Píšu ti, Alice, a nevím, zda jsi živa. Píšu ti hromadu znaků latinského písma, jehož prazákladem jsou, ač se to nemusí zdát, různé obrázky. Z protosinajštiny přes foiničtinu a řečtinu až k Tobě. Vědělas, Alice, že první písmeno tvého jména, A, je prapůvodně obrázek volské hlavy? Vždyť se podívej, stačí to obrátit. (Trochu mi to připomíná, že jsem vůl, když Ti tu takhle píšu) M je zase jako vlny na vodní hladině. N je had a H je plot. P je hlava a O je oko. S trochou fantazie je to vidět. Místo mého jména by sis klidně mohla představit Mínotaura s hadem v ruce (to už by chtělo trochu víc fantazie, ale ty to jistě zvládneš). Když nakreslila H. na tabuli ptáčka, já ho nakreslil taky, ještě dřív, než ji to napadlo. Chtěl jsem jí to říct, ale nemohl jsem. Ode mě by to bylo dětinské. Navíc by mi snad ani nevěřila.
M. se zamilovala. "M" je jako voda, vzpomínáš? Její zamilovanost je součástí té vody, co kolem mě plyne. Já tu stojím na místě a dívám se do té vody. (Ej, lásko, lásko/Ty nejsi stálá/Jako voděnka/Mezi břehama) Občas do té vody něco hodím, ale stejně jen stojím a dívám se, jak se to pohoupe na vlnách (MMMMMM) a zmizí někde v dálce. (Nejdřív jsem podruhé vymyslel tu lidovku, teď jsem podruhé vymyslel Svěrákovu povídku o Vltavě. Četl jsem totiž dnes studii o Smetanových - a místy i smetanových - symfonických básních. Teď ale poslouchám zbytečně tvrdou hudbu, doufaje, že mi to všechno vymlátí a vyřve z hlavy). Třeba si to tu M. přečte, ale nenapadne ji, že je to o ní (ano, M., je to o Tobě). Snad ji aspoň zaujme, že je trochu jako voda.
Víš, Alice, všechno teď poslední dobou nějak padá. Ne tak definitivně, jako Mariánský sloup nebo WTC, spíš jako mlha, tak prapodivně rozplizle, vláčně a choře. Padá to, nemaje kontur nebo nějakého smyslu, původu, příčiny. Je to jen padání. Ne pro pád ani dopad. Padání pro padání. Očekávání ničeho, beztvaré, možná právě proto tak děsivé. Jako ticho před odpovědí, kterou jsi nikdy nehchtěla slyšet. Ani nevím, kdy to všechno začalo.

Tvůj F.

Pokus o odemykání správného zámku špatným klíčem

10. listopadu 2013 v 1:25 | Fauvista |  Zápisník
Piš. Piš. Piš.
Vždyť je toho tolik, co chceš napsat.

Nepíšu. Nepíšu. Nepíšu.
Nevím, kdy začít. Nevím, kde začít
Vždyť je toho tolik, co chci napsat.

Čekal jsem na nejvhodněší chvíli tak dlouho, až jsem začal psát v tu nejméně vhodnou. V jednu ráno a navíc pod vlivem alkoholu.
Nejlépe se cítím sám. Stydím se za to. Už jsem si myslel, že začínám mít rád lidi, ale pak mi to došlo: Nejlépe se cítím sám. Sám na Karlově mostě, sám po Zámeckých schodech, sám na Pražském hradě. Sám sledující Prahu pod sebou pulzující betonovou krví. Sám i tam, kde nic není.
Přemýšlím, jestli je to tím, že nepotkávám správné lidi, nebo tím, že nejsem správný člověk, kterého by měli ti lidé potkat.
Kdybych někde potkal sám sebe, podal bych si ruku, abych poznal stisk svých hubených prstů. Asi bych nepromluvil ani slovo. Pak bych šel pryč a snažil se na sebe zapomenout.
Nemám si s tím člověkem co říct.
H. nakreslila na tabuli ptáčka
K. pozorovala I. při převlékání
Z. dělá věci, které by dělat neměla
V prstech obracím minci, kterou mi darovala V. Často na ni myslím.
Neznámá v modrých šatech tančí a je krásná.
Alice je zmatená. Zmatená.
Zmatená.