Červen 2013

Nové podněty díky Transitus Irregularis

22. června 2013 v 23:49 | Fauvista |  Postřehy
To byste neřekli, co může člověka vytrhnout z všední pozkouškové mrtvolnosti. Zrovna jsem přemýšlel nad tím, jak jsem se zamotal do linek mezi dny v kalendáři a že ručičky hodinek ty linky pořád utahují a mně se dýchá stále hůř a hůř... A najednou - zčistajasna - vidím odkaz od jazzové stanice Českého rozhlasu na živý přenos koncertu konajícího se v rámci festivalu United islands. "Proč ne," řekl jsem si. Kapela Transitus Irregularis. Kdo ví, co to bude. Na obrazovce se objevilo podium, jeviště, nebo stage, jak je to už dnes obvyklé nazývat. Kapela zvučila. Výborně. Završím absurditu dnešního večera posloucháním zvučící kapely. Vzpomínal jsem na všechny své zkušenosti se zvučením a posloucháním cizích zvučících kapel; husí kůži následující po uvědomění konečné, vyvážené, syté hudby, a také sluchové utrpení způsobené neúprosnou neměnností frekvence ušní bubínky drtící a nervy drásající zpětné vazby*. Po nějaké chvíli prořízl tiché mluvení zvuk cembala. Cembalo? Cože? Jazz? Cembalo? Dohromady? Jak? Pak se vybarvila celá neobvyklá sestava: housle, violoncello, kytara a cembalo. Ještě než začali hrát, pochopil jsem, že má můj sluch čest s velice zkušenými a citlivými hudebníky. Aby ne, když je cellista, jak jsem později zjistil, členem České filharmonie.
Nad Prahou se pomalu stmívalo a uskupení Transitus Irregularis hrálo. Jazzově barokní hudba - cítil jsem se jako člověk, který poprvé v životě vidí barvu, kterou nikdy předtím neviděl. Vzpomněl jsem si na pocit, když jsem poprvé v životě četl Rimbauda. Co by se asi stalo, kdyby se potkal třeba Miles Davis s Arcangelem Corellim a něco spolu složili? Znělo by to podobně? Kdo ví. Skupinou vládne neuvěřitelná harmonie. Nejen ta hudební. Vespod nahrazuje cellista obvyklého kontrabasistu, jeho melodická role je však velice výrazná a mnohdy dominantní. V některých skladbách hraje smyčcem, čímž přidává na paletu další barvu. Kytarista formuje úžasnými akordy zajímavé a poutavé harmonie a nezdráhá se využít těla kytary k perkusním účelům. souhra kytary a cella je rozezvoněna a podtržena krásným kovovým zvukem cembala, které dodává atmosféru - má to kouzlo podobné kouzlu starých knih. Mezi tím vším ladně proplouvá (mimochodem velice hezká a mile působící) zpěvačka a houslistka, která svou výbornou emotivní hrou na housle a zpěvem spojuje posluchače s hudbou.
Takové "rozvrstvení" je ovšem v případě Transitus Irregularis velice povrchní. Tvoří totiž dokonalý zvukový čtyřúhelník. Každý z hudebníků je ve svém konání natolik přesný a citlivý, že výkon všech splývá v jeden proud, který je plný energie, barevný, nevšední. To vše je ještě umocněno texty některých skladeb, jejichž autorem je básník Bohuslav Reynek, takže i textová kvalita je opravdu zaručena.
V Praze už byla tma. Po skončení živého přenosu jsem si povzdychl nad tím, jak je možné, že takovou dokonalou produkci navštíví jen pár desítek lidí, přičemž na některé koncerty hloupých kapel bez náboje se jich na stadionech mačkají tisíce. Cítil jsem se trochu hloupě, když jsem měl chuť po skončení každé skladby tleskat, a také mi bylo líto, že to mám na takové koncerty dost daleko. Tak jako tak, koncert jsem si pustil ještě jednou ze záznamu a nelitoval jsem - taková hudba jen tak někoho nudit nezačne.


*Lidem citlivým na stylistické, syntaktické a typografické chyby se omlouvám za rozrušení

An eternal struggle against ephemerality

11. června 2013 v 22:40 | Fauvista |  Zápisník
Odmaturováno na čtyři výborné. Mimo jiné také z renesanční filosofie a Žertu Milana Kundery. Potom jsem se ocitl mezi bitvami u Kann a Zamy.

Omlouvám se za publikační neaktivitu, jsem v hektickém období. Místo toho, abych nevěděl, co dřív, nevím už vůbec nic.

Na stole mi leží teleobjektiv, papír s básní, kterou pro mě z legrace složila jedna dívka a prázdný šálek se stopami japonského čaje, který jsem vypil už včera.

Kdo ví, jestli to tu ještě někdo čte. (Nestěžuj si idiote, vždyť sem nic nepíšeš)

Vždycky jsem přemýšlel o tom, co je láska. Teď přemýšlím o tom, jestli je.

Už i hudba mi občas připadá stejná. Pondělí. Koncert. Chopin. Potlesk. Gratulace. Nuda.

Co teda jako bude, he?