Březen 2013

Na sídlišti

28. března 2013 v 20:59 | Fauvista |  Zápisník
Hýčkáni hebkou antracitovou tmou, šli jsme včera večer na sídliště, tiché, tuhé zimou. Šli jsme pozdravit profesora literatury. Jistě byl nadšen, že na něj takhle večer někdo zvoní. Díval se na nás nevěřícně z okna a my přešlapovali ve sněhu. Potom jsme šli zpátky do hospody s kyselým pivem a nepříjemnou obsluhou. Ovanulo nás vydýchané teplo protkané štiplavými nitkami cigaretového kouře. Nějak jsme se bavili. Alice však nepřišla. Nonšalantní nesmysly se obracely ve vzduchu nad námi. "Všichni kolem nás tam byli divní." "Můj brácha má absolutní sluch." "Já se tak těším na léto." "Složíme se na flašku absinthu." "La fée je víla." Večer dívání, pití, kouření. Jako část něčeho takového jsem šel potom spát se steskem po Alici a pocitem, že ve víně je kromě pravdy i trocha lásky a žalu.

Chvílení

26. března 2013 v 19:19 | Fauvista |  Zápisník
Chvílení je něco jako vydechování, když se potřebujete nadechnout.
Tolstého jsem nedočetl. "Když oni se ti beatnici čtou tak hezky..."
Chvílení končí se začátkem duševního rána.
"I see my own mind destroyed by madness"
Chvílím pro Alici.
"Burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night"
Chvílím pro irské balady, které jsem včera hrál a zpíval s čelem položeným na rezonující tělo kytary.
Včerejšek mě prohlásil králem, však dnešek mě bodá do zad.
Chvílení je marnost hledání suché a rozpraskané hudby.
Jaké by asi bylo, kdyby lidé měli klavírní pedály?
Chvílení je hraní na klavír bez strun. Patriotismus občana zaniklého státu.
Napůl Ginsberg a napůl civění z okna.

Včera

17. března 2013 v 19:20 | Fauvista |  Šuplík

Včera jsem olizoval rozsypaný kouř všedního dadaismu
Zalykal jsem se hořkostí, planul, polykal horký vzduch
Obracel jsem se, díval se na vlastní záda
A chvíli jsem se díval sám sobě do očí
Máš, Alice, na svých prsou déšť a bouři
Chci ti ukázat čáry na svých dlaních
a dotýkat se těch tvých
A pak v noci poznat
tvé jméno

Kde?

15. března 2013 v 21:39 | Fauvista |  Zápisník
Toto textové a obrazové odpadiště těžko nazvatelné blogem by se dalo připodobnit k vodní hladině. Sedím na břehu a dívám se na svůj obraz. (Vpravo obraz Metamorfóza narcisa od Dalího - pro navození nálady) Vy jste, milí čtenáři, ryby. Díváte se na hladinu, stejnou hladinu jako já, však zespoda, z druhé strany. Přes tuto hladinu nevidíte skrz, stejně jako nevidím já vás. Mé jezírko však zůstává prázdné, možná protože vysychá. Spíš ale vysychá, protože je prázdné. Chytat čtenáře na háček s nabroušenou špičkou konzumní mainstreamové primitivity se mi nechce. Musím se tedy uchýlit k neinvazivní metodě. Téma týdne jest Místo, kde chci žít.

Co si asi říkal Arthur z Francie, když utíkal z domu?
Co si asi říkal Jack z Ameriky, když se opíjel svobodou, stále Na cestě?
Co si asi říkal Frodo z Kraje, když opouštěl svůj starý život?
Co si asi říkal Díogenés ze Sinopé, když usínal ve svém sudu?
Co si asi říkáte vy, když to čtete?

Nezáleží na tom, kde žijeme, ale jak.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f8/Schwarzer_Yakbulle.JPG/258px-Schwarzer_Yakbulle.JPG

(Jak divoký)

...ne, samozřejmě mám na mysli způsob, kterým žijeme. Nezáleží na místě. Záleží na tom, kdo jsme, kam jdem a odkud přicházíme. Také záleží na tom, kdo je kolem nás a jestli se sami nedíváme jen na sebe (jako já na svém narcistickém blogu).

I see skies of blue and clouds of white.
Bright blessed days dark sacred nights.
And I think to myself - What a wonderful world...

Kdybych si však opravdu mohl vybrat, chtěl bych žít v domě s klavírem, schodištěm, starými koberci... Bez zrcadel.

Au revoir.

Dívko

4. března 2013 v 19:19 | Fauvista |  Zápisník
Zelený výkřik se odrazil od zdi. A pak ještě od jedné. Viděl jsem tě, dívko od Modiglianiho, jak hladila sis vlasy, a pod nohama nám praskala jak tenký led hranice šílenství. V rudé záplavě vzdechů, které se nedostaly nikam dál, než do půli cesty mezi námi jsme se stali něčím, co dýchá pro nic. Spolu v žalostné jednotě jsme pluli prázdnem, rozeznělým těžkým dýcháním hvězdného nebe zadušeným šedými cáry mraků. Bolí pohledy duševním teleskopem namířeným na neúprosné zrcadlo sebereflexe. Snil jsem o tobě, ale pak se všechno stalo. Stalo se všechno. Nezbylo nic. Moloch! Hannibal! Rudé šaty! Idiote.