Půl roků (+ jedna lžíce na boty)

22. května 2017 v 23:27 | Fauvista
I půl roku může být fakt moc, když se snaží být málem.
Začal jsem si zapisovat sny. Zatím jen ty, v kterých umírám, protože ty mě začínají trochu trápit. Jiné ne. Ráno si je opakuju pořád dokola, abych je zvládl během dne zapsat. Včetně detailů, jako jsou mramorové misky a fialový kapající strop v místnosti, kam Eva nesměla. Taky praskající kořeny stromu.
Začal jsem psát. Málo a špatně, ale po dlouhé době zas.

||||||

Největší věcí zůstává Wagnerova předehra k Tristanovi a Isoldě.

||||||

Kolem se jen válejí vzpomínky, které nejsou moje. Pálí mě oči.

||||||

Stále ještě trochu

F.
 

Chromatický sestup

7. listopadu 2016 v 20:58 | Fauvista
Jeden z těch večerů, kdy sázím na kolumbijskej fotbal, pouštím si klavírní kusy od Schoenberga, piju pivo, čtu si rozhovory s Noamem Chomskym a prohlížím si všechny symboly Unicode. Jo, je to přesně ten večer, kdy skončím - fuj, ty septimy - u vzpomínky na tuhle zaprášenost. A tak - má to ještě cenu? Je cena ve významu smysl škálou? Nebo bychom ji měli chápat binárně? Piš, nebo všechno smaž.

Možná někde, na lepší platformě? Z blog.cz se očividně stala solidní žumpa, zatímco jsem byl pryč. Smí se tu takhle nadávat? Rozklad zevnitř. Revoluce proletariátu. Nastolení sociální spravedlnosti. Reklama na trenýrky.

Dává mi větší smysl, kdybych si otevřel e-zelinářství.

Uvidíme.

Cukr plný mravenců a nejlepší výhled na královské hlavní město

30. srpna 2015 v 22:09 | Fauvista |  Postřehy
Z plánu královského hlavního města Prahy:


(Rok vydání nebyl vyznačen. Zato byl vyznačen kostel svatého Antonína Paduánského ze Strossmayerova náměstí. Ten se začal stavět v roce 1908. Zahájení jeho výstavby tedy může posloužit jako terminus post quem. Žádná zmínka o republice (a kasárna císaře Františka Josefa I.) zas svědčí o tom, že byla mapa vydána před rokem 1918.)

S těsně poráží z. Staří pražané doporučují shlížet (S mostu cís. Frant. Josefa snad do Vltavy? Proč vůbec neexistuje předložka "vz"?). Předložka z pravděpodobně doprovází lexém denotující uzavřený prostor, není-liž pravda?

Víte, kterou letenskou restauraci má autor mapy na mysli?

Osobně jsem příznivcem Chotkových sadů (a letenských restaurací, ale to z trochu jiného důvodu), respektive Chotkovy zatáčky, kam kdysi směly jen tramvaje vybavené kolejnicovou brzdou. Ale těžko říct, jestli by to na balkoně se šlechtičnami nebylo ještě lepší.

Slovo balustráda zní jako když rozdrolíte kus polystyrenu na ty nejmenší kuličky.
 


Zelené myšlenky zuřivě spaly

9. srpna 2015 v 21:00 | Fauvista |  Zápisník
Byl jsem v Arše na koncertě pro mrtvýho Filipa Topola a bylo to plastový, ale dobrý.
Byl jsem v Rouře s Petrem, Tomášem, Emou. Smrdělo to tam.
Byl jsem ve Finsku.
Byl jsem v Estonsku.
Byl jsem v Lotyšsku.
Byl jsem v Litvě.
Byl jsem na Květech (×ad lib.)
Byl jsem v prosklené skříni plné růžových hrnečků.
Byl jsem v Chomsky báru s H., která kdysi kreslila ptáčka na tabuli a teď se milujeme.
Byl jsem na svém prvním Buddhovi.
Byl jsem rád.

Vepředu je toho fakt hodně.

(Pozdější editace:)

Zapomněl jsem na ano.
Zapomněl jsem na ne.

Ano: Darovaný půllitr pivovaru Matuška.
Ne: Tři měsíce expirované datum odevzdání práce na starší českou literaturu. (Promiň, Michno.)

Promotat se tkaničkami

27. dubna 2015 v 17:01 | Fauvista |  Zápisník
Občas se pro něco nadchnu tolik, že mi to přeroste přes hlavu, udělám z toho totem, který na mě křičí a drží mě pohledy očí mého vlastního zájmu. Kov a sklo. Paprsky se rozplétají vůní. Ó, prázdné sarkofágy! Nad hradem přeletěly gripeny s křikem jako hejno husí. Nad vinicí na stráni, kůly se za sebou krčí, kůly jako bílé kříže na hrobech válečných obětí. Třesení rukou, zemětřesení. Vyděsil jsem se. Hromobití neutichá, neutichne. Teď už ne.

Pražská vetešnictví jsou plná prachu a divných zápachů a pohledů a dopisů poslaných na poslední chvíli. Někdo napsal, že Věra strávila odpoledne se svým panicem. A víš, že pan Pokorný umřel? Ve spánku. Taky bych tak chtěla odejít. Pivní půllitry bledé jako zmrzlé hřbety hor a rukou.

V Poděbradech je hrací skříňka a ledové Labe.

Ano: Jaro.
Ne: Vyhozené prakticky nepoužité papírové utěrky na ruce.

F.

Kde jsem to...

16. dubna 2015 v 13:11 | Fauvista |  Zápisník
...jen skončil?

Asi nemá smysl navazovat. Hlavně musím dát pryč toho růžovýho kosmonauta.

Bylo toho moc. Láska a Francie a Belgie a Polsko a spousta Prahy. Teď taky. Mimo jiné třeba čtvrtek a horko a Tomáš zase začal chodit do školy. Aspoň včera tu byl.
Jsem v knihovně a v židlích jsou tři díry. Taky jsem měl napsat, že Alice není opravdová dívka.

Přestal jsem psát, protože to tu objevili lidi a já jsem se cítil, jako by mi někdo stáhnul tepláky při tělocviku. Ale už je to dobrý.
Moc mi to zatím nejde, ale půjde.

[word="budu"][word="znov[ua]"][tag="Vi.*"]

Přemýšlím, kolikrát za ten rok přišel někdo na blog (376× - musel jsem se podívat), pustil si Lou Reeda a odešel.

Jeden z les fauves.
Jeden zle s fauves.
Jeden les.
Plný zvěře.
Třeba koloušků.

Nunovó Tancó

23. února 2014 v 0:13 | Fauvista |  Zápisník
Dívat se na cizí hlavy.
Zpátky někam, kde jsem nikdy nebyl.
Kolem Rudolfina, přes Mánesův most. Cigareta a pěna mizící pod mostem. Malá strana. Cítím opečené klobásy a pochcané podchody. Hlava skloněná. Tkaničky nemají ani nejmenší šanci rozvázat se.
Zoufalství mi olizuje zátylek.


Škoda jen, že nevím, kdo nás v tom snu seznámil

28. prosince 2013 v 1:05 | Fauvista |  Zápisník
...zašel bych odpoledne za ním a poděkoval.

Vyděsil jsem se. Vylil jsem se z kontur. Ty se stáhly do sebe a zacuchaly. Hlavně čára značící kurhy pod mýma očima s čárou života na dlani. Bojím se, že už je nikdo nerozmotá. Dotkl jsem se špičkou jazyka pomíjivosti. Chuť byla odporná, ale přestat nešlo.

Tfuj. Žiju v realitě, kde tramvaje zvoní jako staré telefony a Trier upisuje svou filmařskou duši smrdutému komerčnímu ďáblu. Tfuj. Žiju v realitě, kde stisknete vypínač a rozsvítí se světlo. Nikdo se nad tím nepozastaví. Žiju v realitě, kdy se nikdo nad ničím nepozastaví. Tfuj. Žiju v realitě, kde je společnost stále bohatší, ale šťastnější není nikdo. Tfuj. Žiju v realitě, kde se zamilovávám jen do těch dívek, které neznám. Dobrovolně, úmyslně, odhodlaně a slepě. Tfuj. Žiju v realitě, kde se mění kravaty, ale dny připadají stejné." Já... Já žiju v realitě. Tfuj.

Namaluju si oční víčka tmavomodrou barvou.

Kdo dává psy mezi dveře?

1. prosince 2013 v 23:45 | Fauvista |  Zápisník
Viděl jsem v hospodě člověka, který se snažil okusit čisté transcendentálno, vidět všechny odpovědi bez nutnosti otázek, spatřit příčiny všech důsledků, důsledky všech příčin. Prožít metafyzické prozření, extaticky rozprávět s všeobjímajícím prapůvodem spojující vše, co jest. Splynout s vesmírem.

Pak zavrávoral a skoro utrhl prkýnko od hajzlu.

...

Ve středu jsem veřejně četl poezii (ne svoji). Recitovat neumím a lidem se to moc nelíbilo. Říkali, že ano, ale já cítil, že ne. Už to asi nikdy neudělám.

Kouřím. Neměl bych. Je to hnusné.

Nad Prahou nejsou hvězdy. Nebe není černé a hluboké. Je mělké, plytké, bledé, nažloutlé.
Zato Praha dole v ulicích černá a hluboká je.

"My žijeme v Praze to je tam
kde se jednou zjeví Duch sám"
(E. Bondy)

Ne, ještě se nepovažuju za Pražáka a nikdy asi nebudu, ale to město se do mě nějak zažírá.

N. mě má ráda
I. mě má ráda
K. mě má ráda
D. mě má ráda
O. mě má ráda

Chtěl bych se v Praze setkat s člověkem, kterého jsem nikdy neviděl.

Poslouchám jazz. Spoustu jazzu. Chodím na jazzové koncerty. Jazz. Jazz. Jazz.

Nepiju.

Jsem upíjen.

Zmuchlaný dopis

11. listopadu 2013 v 22:58 | Fauvista |  Zápisník
Ahoj Alice,

píšu Ti, co mohu více, haha. Píšu ti, Alice, a nevím, zda jsi živa. Píšu ti hromadu znaků latinského písma, jehož prazákladem jsou, ač se to nemusí zdát, různé obrázky. Z protosinajštiny přes foiničtinu a řečtinu až k Tobě. Vědělas, Alice, že první písmeno tvého jména, A, je prapůvodně obrázek volské hlavy? Vždyť se podívej, stačí to obrátit. (Trochu mi to připomíná, že jsem vůl, když Ti tu takhle píšu) M je zase jako vlny na vodní hladině. N je had a H je plot. P je hlava a O je oko. S trochou fantazie je to vidět. Místo mého jména by sis klidně mohla představit Mínotaura s hadem v ruce (to už by chtělo trochu víc fantazie, ale ty to jistě zvládneš). Když nakreslila H. na tabuli ptáčka, já ho nakreslil taky, ještě dřív, než ji to napadlo. Chtěl jsem jí to říct, ale nemohl jsem. Ode mě by to bylo dětinské. Navíc by mi snad ani nevěřila.
M. se zamilovala. "M" je jako voda, vzpomínáš? Její zamilovanost je součástí té vody, co kolem mě plyne. Já tu stojím na místě a dívám se do té vody. (Ej, lásko, lásko/Ty nejsi stálá/Jako voděnka/Mezi břehama) Občas do té vody něco hodím, ale stejně jen stojím a dívám se, jak se to pohoupe na vlnách (MMMMMM) a zmizí někde v dálce. (Nejdřív jsem podruhé vymyslel tu lidovku, teď jsem podruhé vymyslel Svěrákovu povídku o Vltavě. Četl jsem totiž dnes studii o Smetanových - a místy i smetanových - symfonických básních. Teď ale poslouchám zbytečně tvrdou hudbu, doufaje, že mi to všechno vymlátí a vyřve z hlavy). Třeba si to tu M. přečte, ale nenapadne ji, že je to o ní (ano, M., je to o Tobě). Snad ji aspoň zaujme, že je trochu jako voda.
Víš, Alice, všechno teď poslední dobou nějak padá. Ne tak definitivně, jako Mariánský sloup nebo WTC, spíš jako mlha, tak prapodivně rozplizle, vláčně a choře. Padá to, nemaje kontur nebo nějakého smyslu, původu, příčiny. Je to jen padání. Ne pro pád ani dopad. Padání pro padání. Očekávání ničeho, beztvaré, možná právě proto tak děsivé. Jako ticho před odpovědí, kterou jsi nikdy nehchtěla slyšet. Ani nevím, kdy to všechno začalo.

Tvůj F.

Kam dál